Je skutečností, že filosofie byla na počátku všeho vědění. Byla univerzální vědou a při relativně malém množství vědecky formulovaných poznatků byla všeobsažná a všeobecná. Kladla si také všeobecné otázky, na které nemohla najít ve své době správné, vyčerpávající a obsažné odpovědi. Co je a jak vznikl okolní svět, jaké je postavení jednotlivých objektů a tedy i člověka v okolním světě, co je život apod. Jakmile si začala klást konkrétnější otázky jako např. jaké jsou vztahy mezi jednotlivými objekty, bylo třeba vytvořit pro řešení speciálních otázek i speciální vědy, které by vytvořily aparát k jejich podrobnému řešení. Tak vznikaly abstraktní vědy, jako matematika a geometrie a astronomie, které si vynutila kromě filosofie i běžná praxe. Architektura a stavba chrámů, paláců a pyramid vyžadovala nauku o tvarech a jejich umístění na zemi geometrii, kvantitativní vyjadřování počtu objektů a vztahů mezi nimi si vyžádaly vznik matematiky a potřeba měřit čas a zařazovat události daly vznik astronomii.

Filosofická otázka o příčině naší existence, vzniku života a působení vnějšího prostředí vedla z počátku k teoretickému (hypotetickému) výkladu prostřednictvím nadpřirozených sil, duchů, personifikovaných v bohy a ke vzniku teologie, náboženství a církví, které tuto problematiku institucionalizovaly. Tyto instituce se ukázaly ideologicky výhodné, sjednocovaly názory na vývoj společnosti a pomáhaly prostřednictvím strachu ze smrti ovládat nejširší vrstvy obyvatel velkých státních seskupení. Vytvářely tak první ideologické působení a ideologii a první světové náboženské názory. Od filosofie se postupně odštěpovaly další vědy k řešení konkrétních problémů a úkolů, jak je vyžadovala společenská praxe. Filosofie se tak stala matkou všech ostatních věd. K řešení konkrétních problémů vznikaly postupně takové vědy jako fyzika, chemie, ekologie, ekonomie, biologie se svými dalšími specializacemi. Nejrychleji se začala rozvíjet teologie, která ovládla nejen filosofii , kterou odstrčila do ústraní jako svou služku, ale i ostatní vědy až od novověku 16. a 17.století , kdy renesance a osvícenství teologii navždy zbavily trůnu a trůn obsadila opět věda v podobě konkrétních věd ,které postupně ovládly vědy přírodní. Nejvíce poškodila filosofii nadvláda teologie.
Idealistický filosof 18. století I Kant (1724-1804) redukoval základní otázky filosofie do tří základních otázek : 1. Co mohu vědět?, 2. Co mám činit? 3. V co smím doufat? Tyto tři otázky vyúsťují pak do čtvrté 4. Co je člověk? Na ně se postupně dostávalo a dostává od konkrétních věd odpovědí.

Veškerou vědu, jak jsme již vyjádřili, shrnovala na začátku vzniku vědy filosofie a všechny vědy se od ní postupně vydělovaly. Filosofie se stala jakousi matkou všech věd. Ještě Newton v 17.století a Faraday v 19.století užívaly pro fyziku a chemii pojmy přírodní filosofie. O tom svědčí také název stěžejního Newtonova díla : Philosophiae naturalis principia mathematica. Volně přeloženo: Základy matematiky přírodní filosofie (myslí se fyziky). Úspěchy přírodních věd a neúspěchy filosofie, která byla zatlačována do pozadí teologii, oddálily od sebe přírodní vědy a filosofii. Teprve v 19.a 20. století došlo opět k jejich sbližování k prospěchu obou. Prudký rozvoj přírodovědných a technických oborů ve 20.století byl tak rozsáhlý a zásadní, že filosofie se nestačila tomuto rozvoji ještě ani dosud přizpůsobit. Hlavní její směry jsou založeny převážně na mechanistickém pojetí světa ,tj. fyziky 19.století. Velký pokrok chemie a biologie filosofie ještě nezachytila. 20.století přineslo, jak ukázaly i NC za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu zcela nové a revoluční názory na vývoj světa, života , struktury neživé a živé hmoty, které lidstvo začalo vnímat na molekulové úrovni a tím i značné náměty pro filosofii. Tak se lidstvo dostalo pomocí přístrojů a zařízení a teorií do tajemství mikrosvěta i makrosvěta, kam dosud lidské smysly nedokázaly dosáhnout a proniknout (mikroskopy , elektronové, tunelové a atomové silové mikroskopy). Důležité je si uvědomit, co je vlastně věda a co od ní požadujeme. Vědu považujeme za dosud nejvyšší lidskou mozkovou činnost, která objevuje, formuluje a získává zákonitosti neživé a živé přírody a společnosti. Ze zákonitostí navrhuje, ověřuje i falsifikuje teorie, které mají schopnost předvídat. Určuje struktury živých, neživých organismů a společnosti. Na základě zjištěných zákonitostí a teorií je schopna vytvářet syntézu struktur a aplikací, které dosud neexistovaly. Touto možná neúplnou definicí jsme se postavily proti J.D.Bernalově knize Věda v dějinách , kde se autor staví k přímé definici vědy odmítavě jako nepotřebné a ukazuje na její charakteristiky a vlastnosti. Věda, která nedokáže předvídat a vytvářet syntetické struktury není vědou úplnou. Věda se postupně rozšiřuje, a to i díky i Nobelovým cenám, do myšlení lidí. Velký vpád do myšlení lidstva připravila renesance a osvícenství, které společně svrhly z vědeckého piedestalu teologii, která se tak stala dnes více antivědou než vědou. Z tohoto hlediska je podivné, když se na univerzitách ještě pěstuje teologie a nenechá se tato výchova zvláště v katolické teologii příslušným církevním institucím např. Vatikánu a neoddělí se tato výchova od světských škol, které mají za úkol vychovávat novou generaci ve vědeckém duchu.. Možná, že v této problematice budou užitečné také Nobelovy ceny a jejich působení. Rozvoj vědy je ve 20.století tak intenzivní, že se objevily už i obory nejen dějiny vědy, ale i věda o vědě a filosofie vědy.

S přírodovědou nebo obecně s fyzikálně technickými vědami neměla a nemá potíže jen teologie, kterou tyto vědy připravily o trůn středověku, ale i filosofie. Autorita (přírodo)vědy i vyžádala ve 20.století i její respektování filosofií. Tak vznikají filosofické směry založené na poznatcích přírodovědy jako positivismus a dialektický materialismus.Obě filosofické konceptuální soustavy vznikly v polovině 19.století. Za zakladatele positivismu, který se dále vyvíjel v neopositivismus je pokládán A.Compte ( 1798-1957). Ten formuloval zásady positivismu v díle Kurs positivní filosofie. V něm vyslovuje zákon tří období myšlenkového (filosofického) vývoje lidstva, a to období teologické (vysvětluje jevy a vývoj působením nadpřirozených božských sil), období metafyzické, (vysvětluje jevy působením abstraktních, fiktivních nebo virtuálních sil) a konečně positivní období, které vysvětluje jevy a vývoj působením vědecky zjistitelných zákonů. Základateli dialektického materialismu (diamatu) byli K.Marx a B.Engels. Podle diamatu veškeré jevy a vývoj je vysvětlitelný pouze na základě zákonů vědy s unitární existenci hmoty.. Za svůj hlavní úkol považovali neopositivisté vytvoření jednotné vědy, což je ovšem zájem každé vědecké konceptuální soustavy (paradigmatu). Za ten považovali neopositivisté také univerzální vědecký jazyk. To je z přísně vědeckého hlediska nepřijatelné, neboť zákony přírodovědy a společnosti musejí být vzhledem k jazyku invariantní.(viz např. Schroedingerova a Heisenbergova formulace kvantové fyziky). Z konceptuálních filosofických soustav je třeba se zmínit o představách alespoň čtyř významných filosofů 20.století, které vnesly do filosofie původní myšlenky, a to K.Jarspers (1883-1969), M.Heidegger (1889-1973) , K.Popper (1902-1994) a T.S.Kuhn (1922-1994). Zatímco Jaspers je zařazován do subjektivního, Heidegger do objektivního existencionalismu, ani jeden z nich se nezabývá přírodovědným pojetím vývoje, takže na vývoj přírodovědy prakticky žádný vliv neměli. Poněkud jinak je to s Popperem a Kuhnem. Ty už se zabývali pojetím vědy, její filosofii a metodologii. I když se o Popperově filosofii zmiňují někteří nobelisté okrajově, také ani tito významní filosofové nijak zvláště vývoj přírodovědy a bezprostřední vliv na objevy Nobelových cen neměli a do přírodovědy nezasáhli. Více nebo méně reprodukovali poznatky, které jsou přírodovědcům známé. Jejich vliv neměl ani na Nobelovy ceny za literaturu a mír i když tyto disciplíny jsou přímo prostředím na filosofování. Jinak je tomu s objevy přírodovědnými. Ty se ukázaly mít silný vliv na filosofické myšlení, ať už jde o objevy teorie relativity, kvantové fyziky, částicové fyziky, Heisenbergových relací neurčitosti a z nich vyplývajícího omezení poznání, důsledky jaderné energie na společnost, pokusy o vytvoření buňky, samoregulující mechanismy anorganických látek, molekulovou genetiku a genetické inženýrství a klonování živých organismů. Na mnohé z nich ještě nedokázala filosofie reagovat, zato silně negativně reagovala katolická církev a teologie. To však není nic nového i objev rentgenového záření, který získal první Niobelovu cenu za fyziku v roce 1901 některé církevní obce zvláště v USA zakazovaly užívat, aby se prý nepoškodila případně nezviditelnila duše. Také proti klonování zvláště člověka se vzedmul velký odpor katolické církve, i když z hlediska přírodovědného je lhostejné, zda dojde ke klonování zvířete či člověka. Přes veškerý odpor proti klonování části společnosti, ke klonování člověka dojde, a dokonce se již připravuje. K této genetické technologii se chystají již vědecké kolektivy vedené třemi vědci italským embryologem S.Antinoriem, francouzskou biochemičkou B.Boisselierovou a americkým vědcem P.M. Zavosem. Bude to problém na příští NC za fyziologii a medicínu ve třetím tisíciletí?

Dále jsou tu otázky života, jeho existence a smyslu, problémy existence duše, vědomí podvědomí, činnosti mozku, které vyžadují zapojení k výkladu všech vědeckých disciplín, výkladu různých tajemných a záhadných jevů, kde se přibírají k výkladu různé okultní vědy. Jsou zde problémy s mimozemskými civilizacemi, jejich existence a komunikace s nimi a řada dalších problémů. Neméně důležité jsou i problémy přežití lidské civilizace. I zde by součinnost filosofie a přírodovědy byla namístě. Nakonec je tu i otázka integrace všech věd do jediné vše vysvětlující a všeobsahující konceptuální soustavy, všeobecného paradigmatu. Jedno je však jisté teologie utrpěla vědou již dějinnou porážku, ze které se již nikdy nevzpamatuje. Vedle vědy je tu ještě antivěda, která se neustále dere na světlo a bojuje o své přežití. Ta však musí existovat jako protiklad vědy a pomáhat ji k rozvoji na základě zákona dialektiky.

I když filosofie ztratila své původní vůdčí postavení zvláště mezi přírodními vědami, může je opět získat, když dokáže nejen zobecnit zákony, které předkládají přírodní a technické vědy , ale dokáže klást inspirativní otázky k řešení přírodními a technickými vědami.

2. Sodomka,L., Sodomková, Magdalena .: Nobelovy ceny za fyziku. SetOut Praha 1997

3. Winlich , R.: Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. ALDA Olomouc 1998

4. Weinlich ,R.: Laureáti Nobelovy ceny za chemii. ALDA Olomouc 1998

5. Weinlich,R.: Laureáti Nobelovy ceny za Fyziologii a medicínu ALDA Olomouc 1999

6 Liesmann, K., Zenaty, G.: O myšlení VotabiaOlomouc 1994

8. Brugger, W.: Filosofický slovník. Naše vojsko Praha 1994

10.Hawking, S.W.: Stručná historie času . Mladá fronta Praha 1991

13. http://www.sweb.cz/lubomirsodomka